Název

nástěnka

Popis

Přátelé, kamarádi,
byl jsem nařčen z toho, že popis naší cesty mi moc trvá.. Toto se samozřejmě zakládá na pravdě a tak zase trochu popojedem.. ?
Minule, pokud si to ještě vůbec někdo pamatuje, jsme usínali na Slovensku, kousek od maďarských hranic. Ráno už tradičně snídáme - baštíme míchané vajíčka od spišských slepic a pomalu vyrážíme směr Šahy, kudy se chystáme vpadnout do Uher. Plán pro dnešní den je takový, že Maďarsko moc nemusíme ?, takže se ho budeme snažit nějak přefrčet směrem na Srbsko. Samozřejmě nemáme nic proti čabajkám a jiným pochutinám, které tato země nabízí. Nekonečné lány kukuřice, zpestřené občasným větrolamem a polorozpadlou samotou nám ale nepřipadají zrovna jako vzor malebné krajiny, a o co divněji ta země vypadá, o to hůř se tady domluvíte. Na začátek to ještě ujde. Projedeme na dlouhou dobu pár posledních kopečků, které jsou na severu kolem slovenské hranice, a celkem rychle jsme v Budapešti. V polední špičce si to šinu přímo do centra, a protože posádka, včetně navigátorky tvrdě spí, tak jedu instinktivně a snažím se jakž takž udržovat směr na jih. Mapu Uherska stejně nemáme. Uprostřed centra se navigátorka budí a prý: "Jéé, tady je hezky" a "dívej jaké krásné kavárničky!".. No jo, jenže jsme v Maďarsku.. Abyste rozuměli - vždycky když jsme v Maďarsku, tak je tu hrozně horko a to bohužel platí i dnes, na začátku května, takže řešíme co se psama v autě, a tak.. Rozhoduje to Jóňa, který ignoruje maminčinu zálibu v kavárenském povalečství a spokojeně si chrní, tudíž se dál prodíráme centrem a obdivujeme architekturu a celkově pohodou atmosféru, která tu panuje. Někdy se sem budem muset vrátit na jiný druh zájezdu.
Jede se dál. Úspěšně se vyhýbám všem nástrahám, jak nás dostat na dálnicu a za cca hodinku jsme z paprikové metropole venku.
Stačí jeden standardní železniční přejezd a nejmladší člen posádky je vzhůru. "Neotočíme to zpátky do kavárny?" "Ne!" :-)
Čeká nás něco přes 200km kukuřičného pekla, a tak to chcu mět rychle za sebou, což v našem pojetí znamená do večera. Joňas má navíc dnes asi svůj den, a hned co se probudil, tak prudí. Chvilku to vydržíme, pak pomůže medvídek Pú, ale netrvá dlouho a radši zastavíme u pravé maďarské Csárdy na jídlo. Podle plného parkoviště to vypadá, že jídlo bude stát za to a taky že jo. Nabaštili jsme se fakt parádně, jenom malý prúda měl na to jiný názor a dělal trošku bugr. No nic, strávíme teda hodinku na dětském hřišti před csárdou a zdá se, že zase bude chvilku klid. Uvědomujeme si, že zítra dorazíme do Srbska ke kamarádům Stane a Stevovy a bylo by dobré jim zavolat. V dědince po cestě nacházíme telefonní budku, naházíme do ní těch pár forintů, co nám vrátili v csárdě při placení eurama a z hovoru se dozvídáme, že Stana ve firmě, do které jsem se dovolal už nepracuje a nové číslo na ní nemají. Ze dvou čísel, co jsem na ní měl, jsem si opsal to špatné :-) Nedá se nic dělat, uděláme jim překvapení. Mrkneme ještě na svatbu, která jde okolo, a už uháníme naší osmdesátkou dál, směr Szeged, kde k večeru hledáme místo na spaní. Objevíme olympijský kanál (ani si nepamatuju, kdy byla v Uhersku olympiáda) a na něho volně navazující velký rybník, u kterého nadvakrát parkujeme. Nadvakrát proto, že jsem si při manévrování nevšiml vyhozené rybí zdechliny, pěkně jsem si přímo na ní předním kolem zarejdoval, a to aroma, které nastalo, bylo k neudýchání. Posunem se teda ještě o pár metrů dál a bydlíme. Je to tu o moc lepší, když teda nečucháme k přednímu kolu. První co po celodenním vedru potřebujeme je vletět do vody. Hned jak tam jsme, připluje od vedle pro změnu asi třičtvrtěmetrová zdechlina.. No pohoda, hlavně, že jsme ju nepřejeli :-) Po koupeli uvaříme jídlo, překopeme wagen na variantu spaní a protože je ještě světlo a komárů na sezení u auta moc, jdeme se projít. Dvanáct metrů od auta za keřem narážíme na cedulu, která nás pobavila:
- Zákaz parkování (hlavně na mrtvých rybách)
- Zákaz koupání
- Zákaz kempování
- Zákaz rozdělávat oheň
- Zákaz odhazování odpadků (netýká se mrtvých ryb)
Cedula vypadá omšele, tak si říkáme, že je tu od dob maďarské olympiády a pokračujem ve špacíru. Asi po půl hodince to otáčíme, protože kukuřice a rákosí jsme viděli dost. Proti nám jedou celkem svižně dvě auta a zastavují u nás. Po šesti minutách, když sedne prach, vidíme dva strýce rybáře, kteří nám ukazují nějaké odznaky a zdraví nás mezinárodním slovem "problém". Jak došli na to, že zrovna nám patří to modré auto nevím. Nejspíš jsme nevypadali jako Szegedští rybáři. Svojí brilantní maďarštinou se jim snažím vysvětlit, že jen přespíme a ráno zmizíme, ale zřejmě chlapi nerozumí balatonskému dialektu.. Zůstáváme nepochopeni a strýcové čekají, až to spakujem a odjedem.
Tak.. je skoro tma a my jedem na neplánovanou prohlídku Szegedu. Navrhuju ještě stavit se někde na pravý segedín, ale úplně moc si za tím nestojím, bo nervozita lehce stoupá. No nic, zkusíme někam popojet směrem na Srbsko a uvidíme. Kousek za Segedínem odbočka doprava a na ní dole tabulka SRB..Ha, směr máme dobrý! Projíždíme ještě dvě dědiny, je už úplná tma, a přijíždíme na Uhersko-Srbskou hranici. Už podle silnice to vypadá na lokální přechod, ale že místo závory narazíme na židli uprostřed cesty, to jsme nečekali :-) Z budky vyjde ospalý pohraničník a jen potvrzuje, co jsme si mysleli - přechod je zavřený a otvírá se v 7 ráno. No dobrá tedy. Točíme to a za druhým nejbližším křovím šup do pole (hádejte jakého? :-) ), a tentokrát už opravdu bydlíme. V noci nás přijede pro jistotu zkontrolovat policie a Scheila přivázaná k tažnému málem popojede s celým autem, jak je vítá.
Ráno klasika, snídaně, přestavba na mód jízda a znovu na celnicu. Židle je tentokrát na straně, tak hurá. Maďaři v klidu a tak popojíždíme k srbské budce. Pohraničník s přízvukem Zadara Volaniče ukazuje na zadní dveře a říká "Ótvor". O.K. tedy, otvírám a Scheila se hrne ven.. "Dobry zátvor!!" :-) Tím končí naše pohraniční kontrola a Balkán čeká.
Zase tak moc se toho nezměnilo.. Krajina stejná placka, všude pole kukuřice a kolem potoků rákosí. Něco je tu ale přece jinak - množství traktorů roste geometrickou řadou a máme pocit, že je jich tu víc, než aut. Jsme v Banátu, což je oblast, kterou známe hlavně ve spojení s Rumunskem a českými vesnicemi, kam odešli naši krajané v polovině 19. století. Nicméně Banát se rozpíná i na území Maďarska a Srbska.
Stana a Steva bydlí ve vesnici Banatski Dvor a to je to jediné, co víme :-) Když tam dorazíme, musíme se dvakrát zeptat a přesně na poledne (v neděli) ťukáme na okno.. Surpráááájs :-) Nevím jak by se lidi u nás tvářili na nečekanou návštěvu, která vás přepadne na nedělní oběd, ale jsme na Balkáně a tady není nic problém. Přivítání je vřelé, oběd stejně není, protože Steva je na pastvě s krávama a vařit se mělo až večer. Ale je tu parádně - všude plno hospodářských zvířat, což oceňuje hlavně Jóňa, který pobíhá po celém dvoře a nadšeně vykřikuje: "koko, chrochro, bů, gaga" a tak dále. Na zahrádce roste plno výborné zeleniny a taky se z ní hned začne vařit, aby cestovatelé snad neumřeli hlady. Stana je bývalá dispečerka kamionové dopravy (odtud jí znám), která sekla s tímto stresovým povoláním a odešla za svým přítelem Stevou do jeho vesnice kde žijí zemědělským životem. Stevova rodina má kromě jiného zvířectva asi 50 krav, tak práce okolo takového hospodářství je víc než dost. Mimochodem oba jsou vysokoškoláci. Odpoledne trávíme vařením z domácích čerstvých surovin a kecáním o životě u nás a u nich. Na první pohled je to "chudší" kraj, ale lidi jsou usměvaví a přátelští, což zná každý, kdo někdy Balkán navštívil.
K večeru vyrážíme naproti Stevovi, který ještě s jedním kolegou žene dom stádo pro celou dědinu. Výjev, kdy Joňas nadšeně utíká prostředkem cesty, vstříc stopadesátihlavému stádu hovězího pobavil všecky přihlížející, kteří čekali na svoje krávy, aj nás :-)
Večer nás čekal gastrozážitek v podobě asi sedmi chodů místních dobrot. Pro nás netradiční byla třeba Sarma, což je směs masa a rýže zabalená v zelném listu. Různé omáčky, domácí sýry, slanina a samozřejmě rakija. Jedním slovem MŇAM!!
Do noci jsme seděli a povídali si o všem možném, jako bychom se znali odjakživa. Vyslechli jsme si mimo jiné zúčastněný pohled na balkánskou válku, kterou Steva coby voják základní služby zažil. Už jenom to, jak jeho usměvavá tvář při vyprávění zvážněla, nám napovědělo, jak těžké to pro mladého kluka muselo být.
Druhý den dopoledne po opět skvělé snídani jsme se pomalu pobalili, poděkovali kamarádům za vřelé přijetí a pohoštění, dostali jsme od nich doporučení, co stojí ještě v Srbsku za vidění a vyrazili za dalším dobrodružstvím..
Pokračování příště..

Období

Statistiky

  • 64 fotek
  • 0 se líbí

Fototechnika

Nikon D7000

Nastavení

Nahlásit album
Slevy 25 % platí na všechny dárky z fotek. Vytvořte si z vašich fotek snadno fotoknihu, plakát, fotky na zeď a další fotoprodukty. Sleva platí po zadání kódu: Vajicka
S kódem: Vajicka Akce platí do 14. 4. 2024
Zjistit více
Reklama

Pokračujte v prohlížení

Jestli se vám album líbí…

Přihlásit se na Rajče Prohlédnout znovu
Spustit prezentaci Zastavit
TIPZměny uložíte také pokračováním na další fotku či video a zrušíte je klávesou ESC.
Přidejte do popisu štítky (např. #svatba #cestování) a fotku či video tak objeví více lidí.
nástěnka
Komentáře Přidat